VŮNĚ DEŠTĚ

Jde déšť a já jdu s ním - zpívá Marie Rottrová ve slavném evergreenu Lásko voníš deštěm. Vedle možného působení feromonů je v textu zachyceno i to, jak jsou čichové vzpomínky silně spojeny s cítěním, respektive emocemi.

Ostatně i Charles Wysocki , specialista na výzkum čichu z Monellova centra, si jednu takovou vzpomínku vybavuje: „Vůně po prudkém dešti mi připomíná dětství. Vyrůstal jsem tehdy na venkově a dobře si pamatuji na to, že máma nosívala koš s prádlem, které zrovna uschlo na šnůře. Vonělo mi natolik, že jsem do koše vždycky zabořil celý nos. Byla to vůně velmi podobná tomu, co dnes cítím po bouřce.“

Emocemi nabitá slabost lidí pro „vůni deště“ samozřejmě neunikla pozornosti ani výrobcům parfémů i aviváží; podle Wysockiho však nejsou zdaleka úspěšní v tom, aby dokázali všechny její klíčové složky rozpoznat a napodobit.

PIŽMO Z BAKTERIÍ

„Není to totiž jen čerstvostí vonící ozón, který se do vzduchu dostává po bouřce,“ upozorňuje pedolog Bill Ypsilantis, „některé vonné složky jsou velice specifické, a přicházejí až s deštěm bičujícím půdu.“

Petrichor je tvořen "krví bohů dopadající na kámen".

Touto zemitou ingrediencí je zejména geosmin, na který je lidský čich extrémně citlivý, a to téměř v „homeopatické koncentraci“. Jeho vůně je vytvořena aktinomycety, bakteriemi hrajícími důležitou roli v rozkládání organických látek v půdě, a tedy i v tvorbě humusu.

Když tedy po období sucha zaprší, dostanou se do vzduchu nashromážděné spóry, které nám vítr zavane přímo do nosu. Od roku 1964, kdy Bear s Thomasem na toto téma publikovali první studii v časopise Nature, nese tento specifický odér název petrichor (z řec. petra – kámen + ichor – zlatá krev řeckých bohů).

„Je to velice příjemná, tak trochu nasládlá vůně, která připomíná pižmo,“ přibližuje základ přírodního parfému doktor Wysocki.

TAJEMSTVÍ ZELENÉ VŮNĚ

„Vůně deště“ však člověku nejenže voní, ale zároveň u něj vyvolává obzvláštně příjemné a libé prožitky.

Nejen Austrálci mohou mít vůni deště spojenu se zelenou...

Antropoložka Diana Youngová si tento jev vysvětluje tím, že jsme s životadárným deštěm silně evolučně spojeni. Aboridžinci Pijantajatjara podle jejího zjíštění dokonce cítí déšť zeleně. Youngová tento jev nazývá „kulturní synestezie“, protože v jejím rámci dochází k (agri) kulturně podmíněnému smísení vjemů pocházejících ze dvou různých smyslů.

Domorodí Austrálci mají totiž „zelenou vůni“ silně spojenu s prvním deštěm, který přerušuje dlouhé období sucha, a je příslibem životně důležité úrody, ale též pasoucích se stád zvěře. Ačkoliv tedy každý z nás může mít vůni deště spojenu s něčím jiným, všichni dohromady ji pravděpodobně máme hluboce vsáknutou do kolektivního nevědomí…

Článek: http://www.national-geographic.cz Mgr. Michal Josephy, Ph.D., antropolog a cestopisný foto/ reportér, externí lektor společenskovědního modulu FHS UK