Arabské ženy jsou vyhlášené svou krásou, elegancí a nádhernou, zvláštní až uhrančivou vůní.
Výrobu parfémů započal roku 1933 v okolí Svatého domu v Mekce šejk Mohammed Alam Itarji, jeden z vážených obchodníků s parfémy v Království Saudské Arábie, v zemi oud, jantaru a pižma. Šejk Mohammed Alam Itarji byl jedním z mála obchodníků vyvážejících oud i do Británie.
Jeho syn Muzaffar Mohamed Alam Itarji nesl vlajku po svém otci. Založil největší společnost na výrobu Oud a vůní orientálního světa v zemi. Mekka je, jak jistě víte, nejenom islámskou svatyní, ale také centrem pro milovníky oud, jantaru a vůní východu.
Jako poslední převzal společnost Mishal Muzzafar Itarji, který ji vede dodnes.
ZROZENÍ UMĚNÍ PARFUMERIE
Příroda darovala lidem svěžest citrusů, teplo santalu, mystický klid kadidla, smyslnost ambry a pižma. Dlouhá staletí vysilujícího hledání a objevování aromatické suroviny a způsobů jejího získání bylo stimulem pro rozvoj civilizace. Pokusy lidstva uchovat a předat vůni přírody podnítily vznik a rozvoj parfumerie. Její dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami celého lidstva.
Zrození umění parfumerie se ukrývá v hlubině věků. Někteří badatelé zastávají názor, že kolébkou tohoto umění je Arábie, která je až dodnes označována za zemi vůně.
Jakmile člověk objevil šťávu ze stromu myrhy, slzu balzamických sladkých trav, přinesl je jako obětinu svému božstvu. Samo slovo parfumerie (per – přes, prostřednictvím; fumum – dým) svědčí o tom, že první vůně byly vytvořeny spalováním vonného dřeva a aromatických pryskyřic. Islámské sedmé nebe je plné příjemných vůní. Vonné pochodně se zapalovaly ale i na oltářích zoroastrijců i konfuciánů, v chrámech Memfisu i Jeruzaléma.
Používání vůní v antickém světě se velmi rychle rozšířilo i za hranice náboženského rituálu. Způsoby používání vůní se rychle adaptovaly v každodenním životě a staly se skutečnou nezbytností všude tam, kde se objevila tendence k vytříbenému žiotního stylu. vkusu. Umění parfumerie se studovalo a zdokonalovalo u všech národů, které jeden od druhého přebíraly štafetu civilizace.
Od Egypťanů toto umění převzali Arabové, poté Židé, Asyřané, Řekové, Římané a nakonec, po překonání chaosu barbarství, spolu s osvojením ostatních, pro civilizaci nezbytných umění, i současné evropské národy. Za první profesionální parfuméry lze označit starobylé kněze, neboť pouze oni v tu dobu znali tajemství přípravy aromatických kompozicí.
Arabské ženy se vždy vyznačovaly nebývalou krásou. Avšak ani ony nebyly plně spokojeny s vrozeným půvabem. Snažily se jej zvýraznit pomocí různorodé kosmetiky a vůní. Vedle aromatických kadidel, parfémů a mastí, existovaly látky, které se vkládaly mezi oblečení, aby je provoněly. Milovníci přepychu si dopřáli i aromatizaci svých lůžek.
Jedním z nejdůležitějších míst obchodu s vonnými látkami ve starém Orientu byl Babylon. Hlavními spotřebiteli těchto vůní byli sami Babylóňané. Herodes nás informuje, že v období rozkvětu bylo zvykem natírat si celé tělo drahocennými vonnými oleji a neustále zapalovat vonná kadidla.
Poté, co veliký dobyvatel Alexander Makedonský, který pohrdal přepychem, strávil nějaký čas v Asii, přehodnotil svůj vztah k tomuto výdobytku civilizace. Atenej zaznamenal, že Alexander měl zvyk kropit podlahy vzácným parfémem a přikazoval, aby v jeho přítomnosti bylo zapalováno vonné dřevo, myrha a jiné druhy kadidel.
Rovněž i Nero byl vášnivým milovníkem vůní. V jeho rozlehlém paláci v hodovní síni bylo pod obložením ze slonové kosti ukryto stříbrné potrubí, ze kterého se na hosty spouštěl déšť vonných esencí. Mistrovství parfumerie se na dvoře byzantského císaře cenilo stejně tak vysoko jako na dvoře císaře římského, neboť Byzanc měla na dosah všechny poklady Orientu. Prorok Mohamed řekl, že ze všech věcí na světě jeho srdce nejvíce potěší děti, ženy a vůně. I když muslimské náboženství, které ovládlo Východní Římskou říši, brzdilo rozvoj výtvarného umění, nekladlo žádné překážky vědeckému zkoumání. Za mnohé cenné objevy v oblasti vědy vděčíme Arabům. Zvláštní vášeň měli a mají obyvatelé Orientu k pižmu. Při stavbě mešity Zobiadů nedaleko Tauru bylo použito velké množství pižma. A díky tomu, že pižmo je nejtrvalejší vůní, dodnes stěny mešity vydávají silné aroma.
Avicenius, významný léčitel 10. století, objevil způsob jak získat z květů a rostlin aromatické a léčebné látky pomocí destilace. A tak objevil způsob, jak dlouhodobě uchovat nezachytitelnou těkavou vůni a jak ji zachovat. Díky jeho vědeckému bádání se podařilo oddělit drahocennou tekutinu, která je dodnes známa jako růžová voda.
Ze všech květů se cestou destilace vyráběly aromatické esence. Oblíbenými vůněmi byly pižmo, cibet, ambra, nard, etiver, hřebíček, skořice, pačuli a santalové dřevo. Na území dnešní Evropy, v Galii a Británii, přinesli civilizované způsoby římští dobyvatelé. Avšak toto období nemělo dlouhého trvání. Jas civilizace zhasl spolu s pádem římské nadvlády a noví dobyvatelé uvrhli bývalé kolonie opět do tmy. Po křižáckých výpravách se znatelně rozšířilo používání vůní. Odvážní rytíři přiváželi svým dámám skvělé orientální parfémy, květový olej, růžovou vodu a koření. Pižmo pro Evropany objevil a důkladně popsal až Marco Pollo. V 14. – 15. století byl všechen obchod s Orientem v rukou Benátské republiky. Bohaté dámy začaly stále častěji používat vůně a kosmetiku. Velice často jsou parfémy přirovnávány k šatům. Ale parfém, to jsou šaty určené pro duši.
